Na okenním parapetu je prý možné pěstovat všechno. Vysel jsem řeřichu, ředkvičku, salát a do truhlíku jsem napíchal i sazečku. Všechno šlo podle plánu až do předvčerejška. Slunce se skrylo za hustá sněhová oblaka a okenní zahrádka začala pociťovat nedostatek světla. Spolu se mnou.
Nevím jak odehnat sněhové chmury z oblohy, vzpomněl jsem si však na zázračnou fólii z autolékárničky. Už několikrát jsem ji použil při fotografování tam, kde přicházelo jen málo světla z jedné strany. Jmenuje se izofolie a má zachraňovat životy. I tentokrát dostane šanci. Nezachrání však lidského tvora, ale životy mých malých sazenic.
Stačí málo. Kus kartonu, nůžky, lepidlo a gumička, která udrží nové zrcadlo na truhlíku. Rázem, jako by se všechno změnilo. Sazenice září v záplavě světla a mění se celkové klima. Horký vzduch z místnosti jako by se začal zahrádce vyhýbat. Teplota půdy klesla o tři stupně, růst se zpomalil a lístky se zazelenaly tak, jako přes slunečné dny. Více světla a méně tepla – to by mohl být recept na přežití.
V posledním týdnu jsem experimentoval také s další drobnou úpravou. Ukázalo se, že je výhodné naklonit truhlík tak, aby směřoval k oknu. Rostlinky se napřímily a přestaly si stínit tím, že se táhnou za světlem. Zesílili a přestali si konkurovat. Jako bych každý den objevoval něco nového, nepoznaného.
Venku sype sníh jako z pytle a já musím čekat ještě tři týdny, než se dozvím jestli je možné zeleninu pěstovat i na okně. Řeřicha už sice naznačuje, že brzy vytrčí první pravé listy, ředkvička, salát s sazečkou si však stále dávají včas.
Já se nenudím. Ve verandě osévám poslední zbytky hlíny z louky, a častuji dřevěným popelem a rozdrcenými uhlíky kus mrtvé země, která odfukuje pod sněhovou čepicí. Začínám kuť nový plán hodný Capa. Třeba se mi porozhlédnout po pařeništích. Jinak to jaro přijde až někdy v létě.
